FILMOVÝ / leden

Nemůžu uvěřit, jak ten mrazivý měsíc leden utekl. Jeho větší část jsem proseděla u stolu s knihami v rukou a "šrotila" se na zkoušky, tu menší jsem si užívala kultury, co jen to šlo. 

V poslední době mám pocit, že filmy moc nestíhám. Ne, ty nové nemyslím, kina si užívám plnými doušky, ale poněkud zanedbávám mé filmové vzdělání ve smyslu starších snímků. 

Co jsem tedy v lednu stihla zhlédnout?

Zbrusu Nový zákon: Občas mám potřebu, mrknou na nějakou komedii - jen tak pro odlehčení atmosféry, ale tohle byl poněkud přešlap. Z kina jsem odcházela s nechápavým výrazem na tváři ve smyslu "co to proboha mělo znamenat?" a znovu už bych tuto francouzko-belgickou komedii o trochu švihlém Pánu Bohu a jeho povedené rodince vidět nemusela. 

Se Sabrinou jsem trávila Silvestr. Víte, já tenhle svátek moc nemusím. Nutit se do bujarého veselí a snažit se opít ve stylu: sláva novému roku, bude lepší než ten předchozí, to není nic pro mě. Stejně tak netoužím po výletě na horskou chatu, být zavřená u deskovek. Já si naopak udělám rýžové chlebíčky, naliji sklenku vína a nad filmem rozjímám o tom, jak jsem těch uplynulých 365 dní strávila. Teď píšu jak šedesátiletá důchodkyně, že?

Pro Roberta Redforda by ženy po celém světě zabíjely nebo si alespoň vystály celodenní frontu pro jeho podpis. On to má prostě v sobě, to po čem většina z nás touží. Bosé nohy v parku, Vzpomínky na Afriku, Takoví jsme byli nebo Podraz, který jsem viděla naposledy. Klasická nádhera!

O Forrestu Gumpovi se učí snad i ve škole. Já nevím, nám o něm nic neříkali. Ale ještě než se objevil na scéně on, byl tu Zelig - muž chameleón s Woody Allenem v hlavní roli. 

Během ledna jsem ještě viděla: vánoční díl mého milovaného Sherlocka, poněkud zvláštní Paper Towns, roztančený Muzikál, českou klasiku Konec starých časů, smutný příběh Chlapce v pruhovaném pyžamu a výjimečně skvělý dokument Heleny Třeštíkové Zkáza krásou. 

A jak jste na tom Vy? Zhlédli jste už Lídu Baarovou? Stojí to za to? Já se na ni chystám příští týden, dám Vám vědět. 

Karolína